Jsem psycholožka a občas mám zcela zbytečnou a ubližující myšlenku, že bych tím pádem měla okamžitě a jednoduše zvládat všechny výzvy života. Mámou jsem však poprvé a je to znát.
Moje dcera se jmenuje Sára a teď jí je 13 měsíců. Mluví od rána do večera, chodí, je veselá a hravá, zdravá a aktivní, vnímavá a láskyplná. Co víc si člověk může přát, ptám se sama sebe? Víc času pro sebe, odpovídám si často.
Před porodem jsem samozřejmě věděla, že se vše bude točit kolem miminka, ale upřímně, ať jsem se sebevíc snažila si to představit, nedařilo se mi to. Já, svobodomyslná bytost milující samotu a bloumání (viz putování o samotě), budu najednou téměř celý svůj čas věnovat miminku. No nešlo mi to do hlavy.
Když jsem pak v prvních měsících naši dceru kojila u svého oběda, případně za chůze v přírodě (u čehož jsem si, s prominutím k surovosti tohoto přirovnání, připadala jako při průzkumu se samopalem, co se týče váhy i ponosu), říkala jsem si, že se mi celkem daří naše potřeby sladit.
Někdy nám to sladění jde lépe, jindy hůře. Čas od času nabydu dojmu, že je to Sára, kdo udává tempo a náladu: že má lepší a horší dny. Možná je to částečně pravda, ale dospěla jsem k přesvědčení, že nejvíc záleží na tom, jak zrovna já přijímám či nepřijímám svou roli mámy, to znamená být tu pro své dítě kdykoli a bez podmínek.
Je velmi snadné dostat se do “začarovaného kruhu” nepříjemných myšlenek, které pak ovlivňují mou jinak šťastnou a spokojenou duši.. Například se ráno vzbudím a aniž bych své myšlenky vědomě určovala, říkám si: “Ještě bych spala. Ach jo, aspoň chvilku. Ale nejde to, Sára už chce vstávat. Tak ráda bych se vyspala! No nic, tak budu dneska ospalá, co se dá dělat. Možná mě nechá si aspoň chvilkama číst a bude si hrát sama.” Takové a podobné myšlenky u mě vedou k pocitu mrzutosti, že to pro můj čas a potřeby vypadá bledě.
Tak se stane, přesně v souladu s mými myšlenkami a pocity, že jsem celé dopoledne ospalá a když se pokouším si u Sáry číst, ta za mnou chodí s žádostí, ať se zapojím do její hry. A já si říkám: “Aspoň chvilku mi dej! Já mám taky svoje potřeby!” A je mi hůř a hůř. Čím víc odmítám, co se zrovna v přítomnosti děje, tím více se Sára dožaduje pozornosti a tím napjatější obě jsme. Fuj to jsou hrozné dny. Můžu si za to sama a vím to.
Jindy se mi daří lépe. To pak vypadá asi takto: vzbudíme se a já si říkám, jak je fajn, že je Sára vedle mě. Celou noc spí u sebe v pokojíčku, ale k ránu nás volá a já nebo Standa, můj manžel, ji přineseme k nám do postele. Tam se ještě mazlíme, nebo spíme další hodinku. Myslím si: “Jsem tak ráda, že je Sára ještě tady s námi v posteli. Díky tomu se můžu probírat pomalu, svým tempem. A ještě se tu spolu nasmějeme a pomazlíme. Je to tak milé. I moje tělo potřebuje tenhle čas, než vstane. Dělá mi to moc dobře.” S těmito oceňujícími myšlenkami pak vstávám naprosto spokojená. Nic neplánuji, jsem v přítomnosti. Přijímám a oceňuji, co je, a realita je v mých očích dokonalá. Najednou je úplně jedno, jestli jsem trochu ospalá, jestli si stihnu nebo nestihnu číst, protože vždy je co ocenit. Vždy.
A já to vím. Jen se mi někdy hůře dostává z kruhu negativních myšlenek. Vypadá to, že přeladit se trvale na přijímání a oceňování, tedy na bezpodmínečnou lásku, je běh na delší trať. Nicméně s přesvědčením, že to stojí za to, a se zkušeností, jak je život krásný, když se to daří, na této trati jistě vydržím.
Někdy sama sobě namítám, že to přeci jen mám těžké. Ale vím, že ne. Vím, že když se vědomě snažím zůstat dobře naladěná, realita pak nejen vypadá lépe, ona i lepší je. Možná už jste někdy slyšeli nebo četli o Zákonu přitažlivosti. Tak tohle je příklad z praxe: když toužím po čase pro sebe a mám u toho pocit nedostatku takového času, jen přicházím o další čas a je mi čím dál hůř. Ale když přijímám, co je, a cítím se skvěle, když oceňuji čas pro sebe takový, jaký je (i kdyby to bylo pět minut), pak ho najednou mám mnohem více: dítě krásně spolupracuje, manžel se nabídne, že půjde s dcerou na procházku a podobně. Pointa je v tom to na sílu nevyžadovat, ale cítit se skvěle už předem.
Včera jsem četla výborný mini návod, jak se chovat ve vztahu k druhým lidem: když je mi nějaká situace nepříjemná a mám pocit, že za to může ten druhý, nejprve mám o chvilku odložit svou reakci a nejprve si uvědomit, jaká myšlenka se za mým špatným pocitem skrývá. Může to být například: “Stydím se za něj. (Ne-)měla by dělat tohle. Měl by vědět, co mám ráda.” Poté se mám sama sebe zeptat: “Jak bych reagovala, kdybych tuto myšlenku neměla?” Představte si u toho jakýkoli svůj konkrétní příklad a možná pocítíte úlevu jako já.
Takhle třeba chystám Sáře i sobě oběd a Sára se mi začne věšet na nohu a dožadovat se mé náruče. Myslím si: “Nech mě to připravit, zlato, ať už je to hotové. Nechci to dělat na několikrát. Proč jen nejsi trpělivější?” A když tyto myšlenky odložím? Co zbyde? Zbyde úplně jasná touha vyhovět Sářině potřebě, vzít ji do náruče a pomazlit se s ní. Pak ji nejspíš chvilku věnuji plnou pozornost, než jí nabídnu, aby se na přípravu oběda dívala ze své “věže”, z níž vše vidí. A můj i její svět je v pořádku.
Je to tedy pro mě zcela jasné: to nejvíc, co můžu dát svému dítěti, je cítit se sama co nejlépe. Vědomě volit své myšlenky tak, aby se dostavil dobrý pocit. To je role mámy. Pak vše klape jak má, protože vše probíhá v duchu lásky: k životu, k sobě, k druhým.
Jak je krásné prostě být, přijímat a oceňovat a užívat si to. Jenže kdyby bylo vždy snadné to praktikovat, neměla bych tu o čem psát :-)
Comments