...“doteď jsem si vždycky poradil/a sám/a;”
...“vždycky mi stačilo pokecat s rodinou nebo přáteli;”
...“nejsem přece blázen.”
Věta, na které se zatím shodla většina mých klientů. Věta zcela pochopitelná. Skoro všichni tak nějak víme, že “skončíme” u obvodního lékaře, u očaře, na kardiologii nebo na kožním. Žijeme v paradigmatu “klasické”medicíny, kde se tyto návštěvy lékařů považují za zcela normální. Psychologické poradenství k nim v našich myslích nepatří, částečně proto, že není zahrnuto mezi preventivní péči hrazenou pojišťovnami, a tak s ním nikdo moc nepočítá.
Možná je to také tím, že svou duši, své vnitřní já a vnitřní svět považujeme za ještě intimnější, než ty nejintimnější partie našeho těla. A tak doufáme, že o ně zvládneme pečovat sami.
To je podle mě jedině dobře. Osobně se přikláním k tomu, aby o sebe člověk pečoval celistvě - o svou duši a tělo jako jednotu. Někomu to jde lépe, jinému hůře, a navíc se intenzita a kvalita péče o sebe v průběhu našeho života mění. Do toho přicházejí krize: nečekané události, které výrazně změní náš dosavadní život. Rozchod či rozvod, nemoc, smrt blízkého člověka, ztráta pocitu smyslu, ale také třeba narození dítěte, velká změna finanční situace, stěhování a podobně.
Každému se může stát, že dojde za hranici, kde si ještě poradil sám. Na pomoc přichází rodina a další blízcí lidé. Nebo také ne, případně se jejich snahy míjejí účinkem. To je chvíle, kdy může pomoci odborník*, v tomto případě psycholog.
Není se za co stydět.
Každý máme hranici, kdy už si vyžádáme pomoc, jinde. Použiji analogii s péčí o domácnost: já například zvládnu udělat spoustu základních věcí od umývání nádobí přes vysávání a utírání prachu až k převlíkání peřin. Umyju okna. Vyměním žárovku. S trochou úsilí (se nepozvracet) vyčistím odpad umyvadla a dřezu. Ale nedokážu opravit pračku ani jiné elektrické spotřebiče. Nepřestěhuji sama masivní skříň či postel. Mám své hranice, které se markantně liší třeba od hranic mého muže. Nebo mé dcery.
To samé platí i o hranicích péče o sebe.
Svět se mění velmi rychle a tempo změn se navíc také zrychluje. Strategie zvládání, které platily v dětství jedné generace, už v další generaci platit nemusí. Pro příklad se můžeme pozastavit nad tempem změn v přístupu k rodině: manželství a (ne-)výchově dětí, v přístupu k zaměstnání, k cestování.
Takže strategie přístupu ke všem oblastem svého života, které jste se naučili a používali v dětství a mládí, zákonitě časem ubývají na efektivnosti.
Na psychologické konzultaci se mimo jiné můžete naučit posunout své hranice zvládání dál. Osvojit si další způsoby péče o sebe, abyste si příště poradili sami zase o něco déle a lépe. Dle mého názoru nejlepší psychologové vedou své klienty tak, aby po jedné sérii konzultací už nikdy víc psychologickou péči nepotřebovali.
A na konec obhajoby, proč je normální si v určitých chvílích zajít k psychologovi, přidávám jednu perličku ze zákulisí: člověk, který absolvuje magisterské studium psychologie a psychoterapeutický výcvik, v rámci studia sám povinně absolvuje zhruba 100 hodin poradenství/terapie v roli klienta! To je víc, než zažije většina klientů, kteří mě navštěvují.
A úplně na závěr: málokdo chodí k psychologovi “skončit”, mnohem spíše znovu začít. Věřte mi, jsem psycholog :-)
*odborník ve smyslu: člověk, který se zabývá úzce vymezenou částí světa. V tomto smyslu může být odborníkem pro řešení osobní krize například také homeopat, kraniosakrální terapeut, instruktor holotropního dýchání, rodinných konstelací a podobně. Psycholog je jen jednou z mnoha možností, a patří z mého úhlu pohledu k těm nejkonzervativnějším.
Comments