Hromosvod

Někdy si pro mou dceru připadám jako nejúžasnější máma pod sluncem, jindy bych se radši neviděla. Poměrem tak 5:2, což znamená, že dva dny z týdne chci zalézt do nějaké tmavé ďoury, schovat hlavu do dlaní a dělat, že tu nejsem.

Celý článek k poslechu ZDE.

Většinou za to mohou myšlenky. Oprava: vždycky za to mohou myšlenky. Ty moje, ničí jiné. Zjistila jsem ale, že i když už dokážu rozeznat, které mi škodí, nedokážu s nimi během času s mou třináctiměsíční dcerou Sárou nic moc dělat (zatím). Jakmile mám pět minut času pro sebe, už je to o dost lepší, jenže mám pět minut času? Dokud neusne, nebo ji úspěšně nenacpu do kočárku, tak ne. Já prostě ty své procesy v hlavě přes Sáru neslyším. Nebo je to možná tak, že na ty původní negativní myšlenky se nabalují další a další jako reakce na to, že mě Sára praští hlavou do nosu, spadne ze sedačky, zlobí se, když ji chci umýt od bobků, nebo chce házet jídlo všude kolem a já už se vidím, jak to budu uklízet za jejích hlasitých protestů. Ani záchod není vysvobozením. Buď zavřu dveře a poslouchám pláč, nebo je nechám otevřené a pak si hrajeme s toaleťákem (v lepším případě), s mým pupíkem (v neutrálním případě) a ten horší případ nechcete vědět.

Jakmile je to možné, přichází na řadu tatínek, aby se maminka nezbláznila. Nebo aby se nezbláznilo dítě.

Když je v plánu, že se Sárou bude jen táta, mám dojem, že musím poslední zbytky sil použít na to, abych jim vše přichystala. Běhám kolem, aby měla všechno oblečení, včetně náhradního, plínky a vlhčené ubrousky, co kdyby se venku po..., jídlo, hračku, dudlík. Tak, máme všechno? Táta: "A co pitíčko?". "Je nahoře," odpovídám kysele a i když pro něj zajde on, přemýšlím s trpkostí o tom, jak to má jednoduché, když dítě zatím "hlídám" já. Jedovaté myšlenky vyčerpané mámy.

Dále mám v hlavě spoustu starostí, jak to spolu zvládnou. Ne že bych svému muži nevěřila. Spíše se bojím, že pokud mu Sára zavaří, nebude příště tak ochoten mi od ní na chvíli ulevit. A je vůbec v pořádku, že netrávím čas s mou rodinou?

Je to neuvěřitelné, ale tyhle pochyby a starosti jsou kolikrát tak silné, že váhám, zda nemám zůstat s nimi.

Na druhou stranu, když se táta nakonec ukáže připravený ve dveřích, tak moc se mi uleví při pomyšlení, že za chvilku už budu sama, že jsem najednou schopná se zase usmívat, ne-li smát. I v takovém případě mě kolikrát napadne, jestli nakonec nebýt radši s nimi.

Tyto úvahy mi vydrží přesně do zaklapnutí dveří. Ať už odcházím já, nebo oni, jakmile se zavřou dveře, z mámy je zase docela normální žena, která už za pět sekund nechápe, co měla za problém. Žena, která přesně ví, co chce, a s příjemně pociťovanou ignorací dudlíků, hraček, nádobí v dřezu a drobků chleba na zemi, si udělá kafe a sedá k psaní. Nebo k hraní na klavír. Nebo ke knížce. Nebo k vybírání houpačky přes internet. Ale to jen v nejzazším případě.

Každopádně hned po zaklapnutí dveří je mi mnohem lépe. Najednou mám dvě ruce a nohy sama pro sebe! Jeden mozek sama pro sebe! Jedny plány a touhy sama pro sebe! Ach to blaho!

Trochu se za ty pocity stydím. V hlavě mi promlouvá můj soudce: "Jestli svou dceru miluješ, neměla bys chtít být pořád s ní? Neměla bys být pořád veselá a vyrovnaná?" Krčím nad tím rameny, protože vím, že toho nejsem schopná. Alespoň zatím.

Po nějaké době strávené jen sama se sebou, se k sobě s mými milovanými navracíme. Ptám se manžela s neskrývanou obavou: "Tak co, jaké to bylo?" A on jen pokrčí rameny: "V pohodě."

Jak to, že to bylo v pohodě? To se ti naše milá dcera nevěšela každou chvíli na nohy s vříškotem nejvíc nejnešťastnějšího miminka na světě? Nevzbuzovala v tobě obrovskou nejistotu dilematem mezi tvými ideály a plněním jejích přání? Nevyžadovala dudlík a zároveň jídlo? Nestrkala ve vaně prstíčky do odtoku, kterým před chvilinkou odputovala záplava jejích bobků? Nekňourala dvě hodiny v kuse, zatímco ty ses marně snažil přijít na to, co potřebuje? Nepadala na Tebe po zádech z gauče, když si myslela , že ji asi chytíš? To jako vážně?

Proč ten pláč a kňourání a nespokojené dožadování se u nás vždycky schytá máma?

Protože u mámy je všechno dovoleno a je to tak v pořádku. Což píšu s bohorovným klidem ženy, jejíž dítě je právě teď s tatínkem na procházce. Dcera mě má jako bezpečný přístav, kde se může vyplakat nejen z toho, co se stalo spolu se mnou, ale i ve zbytku času, kdy byla s někým jiným. U mámy se může projevovat, jakkoli chce, a být si jistá láskou bez podmínek. O bezpodmínečnou lásku se máma zuby nehty snaží, i když tak tak chápe, co to je ve vztahu k sobě, natož k někomu dalšímu.

No jo, jenomže co když je to celé naopak? Co když je dítě tím hromosvodem? Vždyť já tady celý článek kňourám. Možná s trochou nadsázky, ale kňourám. Co když mi má dcera jen zrcadlí mé vlastní nespokojené dožadování se záchoda, pití, jídla, pusy, knížky, spánku atd.?

Jednou už mě měla Sára plné zuby. Trvala jsem na tom, že u kuchyňské linky něco málo dodělám. Přestože jsem s ní u toho mluvila a snažila se jí dát všemožné podněty, zlobilo ji to a dostávala se čím dál víc do ráže. Ještě jednou mě pořádně zatahala za nohavici a když to nepomohlo, řekla rezolutně: "Pa!" a odkráčela (po čtyřech) ke dveřím vedoucím na schody a ven. Tam zjistila, že nedosáhne na kliku. Musela jsem hodně přemáhat hysterický záchvat smíchu, který mi přivodila absurdnost celé situace. S pokašláváním jsem ji šla utěšit, protože ji zřejmě dost sebralo, že ani odejít z domu nemůže.

Uf, uf. Ještěže těch skvělých chvil je mnohem mnohem mnohem mnohem mnohem víc!!!

Sára mě každý den něčím uchvátí a ne jednou. Přichází na nové a nové způsoby využití svého těla na tomto světě. Její volání "mamííí!" patří jen mně. Dělá vtipy, aby mě rozesmála, a na oplátku se směje těm mým. Prdí mi pusou na břicho a říká "Papík" (rozuměj pupík), jako by to byla ta nejsrandovnější věc na světě.. Pokládá mi hlavičku na rameno se slovy: "Ňu ňu". Dělí se se mnou o ožužlanou hrušku a rozťáplou borůvku, ale i o čokoládu (!). Miluje mě a nejspíš vůbec nechápe, co mám za problém.

V neděli začala Sára chodit. Teď už si dělá dvoufázové tréninky. To vypadá tak, že ráno a večer udělá třicet až padesát koleček kolem rozložené sedačky v obýváku. Samotné chození komentuje slovy: "Ťapy ťap, ťapiký." Když spadne, řekne: "O-ou!" a své vstávání zpět na nohy doprovází: "Uf uf!" Dělá na mě s manželem zpoza rohu "Bááf!". A směje se chvilku zvonivým vysokým dětským trylkem a vzápětí ďábelským hlubokým "Hahahá!", takže výsledný dojem je něco mezi Krtečkem a Pirátem z Karibiku.

Miluji ji a těším se, co všechno spolu ještě zažijeme. A představuji si, že za deset let ze mě bude vyrovnaná máma se srdcem na dlani, která bude přesně vědět, jak sladit potřeby sebe a svého potomka (či potomků, uf uf).

A pak přijde puberta.

Jdu se z toho "vyhrát". Nechť k vám všem dolehnou tóny "Let It Go" ("Najednou"), akorát s retuší falše. "V bouři rozkvétáááám!"