Ve svém životě jsem zažila osobní vyléčení atopického ekzému už dvakrát. Poprvé jsem to dokázala spíše nevědomky, podruhé vědomým rozhodnutím a přepsáním škodlivých myšlenek.
Co říká o atopickém ekzému odborná literatura? Když se dnes chci dozvědět informace o nějaké nemoci, sáhnu po psychosomatické příručce. Nejraději mám z této oblasti knihy, které napsal Ruediger Dahlke. Jsou čtivé a srozumitelné a vždy v nich najdu mnoho námětů k zamyšlení spolu s možnostmi, jak se vyléčit. Ve zkratce: atopický ekzém je obrazem pocitu přílišné závislosti ve vztahu či vztazích.
Poprvé jsem tuto velmi nepříjemnou, ačkoli nijak ohrožující, nemoc zažila v období dospívání. Dává to smysl, protože právě tehdy je pro mladého člověka přirozené chtít se odpoutat od primární rodiny, resp. rodičů. Může se stát, že osamostatňování je z rozličných důvodů brzděno. Například tu mohou být rodiče, kteří se bojí změny, co se týče svobody projevu a pohybu jejich dítěte. Když je situace pro dospívajícího delší dobu bezútěšná, trpící duše se vyjádří skrz tělo. Neboli pokud duše nemá moc, a tak tuto ne-moc ukáže v těle, kde je pro mnoho lidí snazší ji rozeznat. Také rodiče, kteří ignorují duševní potřeby svého adolescenta, si spíše všimnou nemoci, zvlášť tak výrazné, jako je atopický ekzém.
Přidruženou nemocí bývá astma. To lze vyjádřit z pohledu psychosomatiky takto: "Pomoc, naši mě doma dusí!". Další doprovodnou nemocí může být alergie, u níž imunitní systém škodí vlastnímu tělu podobně, jako škodí přetrvávající závislý vztah s matkou našemu životu v období dospívání a dále. Astma a alergii jsem měla diagnostikovány též. Dnes jsem zcela zdravá.
Atopický ekzém se u mě projevil na rukou. Celé jsem je měla obsypané pupínky nalitými tekutinou. Tím pádem jsem měla ruce stále opuchlé. Když pupínky praskly, což se dělo na části postižené kůže každou chvíli, vznikaly krvavé praskliny. Mnohdy jsem měla ruce tak plné hlubokých ran nebo větších mokvavých ploch, že jsem musela odvolat lekci klavíru, což mi nevadilo. Nemohla jsem držet propisku ve škole, což mi také nevadilo. Ani umývat nádobí (domyslete si sami, zda jsem tím trpěla). Nemohla jsem nic moc dělat a vzato kolem a kolem, měla jsem pocit, že ani se svou situací doma nemůžu nic dělat. Kruh uzavřen.
Chodila jsem na kožní, protože jsem tehdy ještě po vzoru všech autorit v mém okolí věřila, že jedině doktoři dokáží s nemocí zatočit. Když byl stav mých rukou opravdu k pláči, mazala jsem si je kortikoidy. Taky jsem si musela dělat hypermanganové lázně a chodit spát s tlustou vrstvou krému a nasazenými jednorázovými rukavicemi. V noci jsem se budila vedrem, ruce jsem měla v rukavicích zapařené a mokvavé. Do toho jsem si ještě vedla deník o tom, kdy došlo na kterém prstu ke změně stavu v závislosti na stravě, sportu a tak dál. Nejbizarnější nabídka "léčby" však přišla od mé tety. Ta prohlásila, že se jí ekzémy vyléčily po opaření vařící vodou. Musím říct, že vzhledem k bolestem a nepříjemnostem, které jsem zažívala, jsem o tom občas docela vážně uvažovala.
Jak jsem se tedy vyléčila? Pomocí vyjmenované léčby příznaků? Ne. Trvalo to několik let, ale postupně jsem se duševně osamostatnila od rodičů a ekzém pak sám zmizel. Konkrétně to pro mě znamenalo, že jsem odmítla souhlasit se vším, co se doma říkalo a dělalo. Že jsem se vyhradila v oblasti stravování. Naučila jsem se říkat "ne". Když jsem cítila, že pro mě není vhodná chvíle na rozhovor, řekla jsem to a požádala o odklad. Vyžádala jsem si více soukromí. Trvala jsem na provozování činností, které mě bavily a dávaly mi smysl, přestože z pohledu rodičů byly zbytečné. Ohradila jsem se, když se mi nelíbilo, jak se se mnou jedná. To vše jsem dělala nakonec i přes to, že většina těchto "manýrů" byla považována za drzost a nevhodné chování. Ale hlavně jsem odmítla (ne-)jednat pod vlivem strachu rodičů, že by se mi něco mohlo stát.
Ono to takhle zní docela hezky a uhlazeně, co jsem doma dělala za změny. Nenechte se mýlit, bylo to divoké. Já jsem se snažila vydobýt si novou roli a rodiče se nepřizpůsobovali tak rychle, jak by se mi líbilo. Rozhodně to pro ně muselo být velmi náročné. Já jsem moc ráda, že jsem tuto krizi zažila. To, co jsem se díky ní naučila, tvoří dodnes podstatnou část mé osobnosti. Nevěřím na výčitky. Psychosomatika a psychologie obecně může někdy svádět k obviňování rodičů. A možná je to fáze, kterou si projde téměř každý, ale neměla by to být fáze konečná. Mí rodiče dělali to nejlepší, co v dané chvíli dokázali. Říká se, že je snazší být prarodičem než rodičem a já to tak opravdu vidím. To, co mně nepůjde jako mámě půjde mojí mámě jako babičce. Je to nádherný, dokonalý koloběh.
Když jsem měla ruce zcela zdravé rok, dva, usoudila jsem spokojeně, že už mám na celý život pokoj. Astma se taky tak nějak rozplynulo. Alergie jakbysmet. Dokonce reflux. Vším jsem trpěla v adolescenci. A všechno zmizelo. Do dospělosti jsem vstoupila jako zdravý člověk.
Přeskočím nějaká ta léta. Zhruba půl roku po porodu jsem na svých rukou objevila pupínky, jaké už jsem dlouho neviděla. Ajajajajaj. Několik dní jsem doufala, že zase zmizí, ale ony naopak začaly přibývat a postupně praskat, takže moje ruce začaly být zase bolavé a krvavé.
Nějakou dobu jsem ekzém jen tak trpěla a říkala si, že když si ho nebudu všímat, třeba zmizí. Dospělo to až do fáze, kdy jsem si kvůli bolesti rukou poplakala nad myšlenkou: "Vždyť já ani nemůžu vzít do náruče svou dceru, aby mě to netrýznilo!". Teprve tahle myšlenka mě probrala. "Ahaa. Na tom asi něco bude," řekla jsem si, a první, co jsem udělala, bylo, že jsem si zařídila čas jen pro sebe, abych mohla v klidu přemýšlet. Bylo to za ten půl rok vlastně poprvé, kdy jsem byla přes den úplně sama nějaké čtyři hodiny. Moc mi to prospělo.
"Vždyť já ani nemůžu vzít do náruče svou dceru, aby mě to netrýznilo!". Zjistila jsem, že tato myšlenka byla v mé hlavě už dávno předtím, než se manifestovala v tělesný problém, kdy mě opravdu fyzicky bolelo ji držet. Už v prvním půl roce po porodu jsem si totiž často říkala, jak je náročné Sáru pořád chovat, nosit. Jak mám pořád plné ruce a každý jednoduchý úkon se stává náročným. Podle přívalu emocí jsem poznala, že je to přesně to, co mě trápí. To byla jedna část skládanky, na kterou jsem potřebovala přijít: měla jsem v hlavě myšlenky, u kterých jsem se cítila hrozně a tedy pro mě byly škodlivé. V podstatě jsem si tak dlouho myslela: "Nemůžu ani normálně používat své dvě ruce, nemůžu nic dělat", až se to stalo skutečností.
Když jsem se trochu uvolnila z šoku z prvního objevu, přemýšlela jsem dál. Jak už jsem psala, ekzém je o pocitu závislosti ve vztazích. U mě to byl pocit závislosti mé dcery na mně. "Ale vždyť to je normální, že je na mně závislá, s tím přece nemůžu nic dělat," říkala jsem si zoufale, protože to vlastně vypadalo, že nemám východisko. Pak jsem na to přišla: "No jo, jenže mně to vadí. Problém není v tom, že je na mně do určité míry závislá. Problém je v tom, že to odmítám. Odmítám být v tomto směru mámou." Přemohly mě city a rozplakala jsem se. Bylo to tak jasné! Jakmile mi to došlo, hned jsem taky věděla, že mámou chci být. Že mi akorát brání má přesvědčení, staré vzorce, které přestaly být funkční v momentě, kdy se Sára narodila. Například přesvědčení, že je důležité být během dne činorodá, mít po sobě uklizeno, dělat to, co mě dřív bavilo, věnovat většinu času sobě a podobně. Moje duše věděla už dávno, že je to teď jinak, ale protože moje mysl zůstávala zabedněná a posilovala nefungující minulá přesvědčení, musela jí to duše dát najevo důrazněji.
Věděla jsem tedy už, co mi škodí: myšlenka, že nemůžu nic dělat, a odpor, který ve mně vzbuzovala. Rozhodla jsem se proto, že použiju techniku oceňování a budu si každý den všímat všeho, co dělat MŮŽU. Neboli budu dělat (myslet si) přesný opak, než doposud.
A tak jsem si začala v hlavě psát seznamy: můžu ráno vstát, můžu se dívat na svou dceru a vidět, jak je nádherná, můžu s ní trávit čas, můžu se najíst, můžu trávit čas s kamarádkami a jejich podobně starými dětmi, můžu se opřít o mého muže a sdílet s ním příjemné chvilky,... Nakonec jsem přišla na tolik věcí, co můžu, že jsem byla až překvapená! Každé ocenění jsem si nejen řekla, ale hlavně prožila. Za myšlenkou: "Můžu trávit čas se Sárou" byla například skrytá opačná možnost ("Co bych jen dělala, kdybych s ní nemohla být? To by bylo strašné!") a v tu chvíli mi opravdu došlo, jak je úžasné s ní být, a pocítila jsem vděčnost a nesmírné štěstí.
Ještě jednu věc jsem pro své vyléčení udělala: zvolila jsem si datum, do kdy budu zdravá. Dala jsem si na to dva a půl měsíce, přesně do Sářiných prvních narozenin. Nakreslila jsem si obrázek, abych své rozhodnutí silněji prožila. Na tom obrázku má Sára dort se svíčkou, u ní stojí můj muž a ptá se mě: "Tak co ekzém?" A já mu odpovídám: "Jaký ekzém?" Ten obrázek jsem dopředu nepromýšlela, prostě jsem namalovala, co mě právě napadlo. Sama jsem se tomu textu smála a cítila se moc dobře. Bylo pak už jednoduché se na toto přání soustředit s dobrým pocitem, a mít tak jistotu, že se splní (věřím v Zákon přitažlivosti).
S oceňováním všeho, co můžu dělat, jsem pokračovala, dokud ekzém nevymizel, což trvalo asi měsíc. V den Sářiných narozenin už jsem si na něj vzpomněla opravdu jen kvůli tomu obrázku.
Miluji svou duši a miluji své tělo. Jsem vděčná za možnost žít fyzický život a jsem vděčná za to, že má duše promlouvá a když jí naslouchám, slyším se. Tehdy cítím, že je vše v naprostém pořádku.
Comments