...tak dostaneš na prdel. Kdo by toto zaklínání neznal. Máte ho rádi? Já teda ne. Nesedí do mého způsobu dívání se na svět. Ale stejně jako s pohádkami tak trochu nevím, co s ním. Úplně vynechat? Stejně to dcera uslyší od prarodičů a dalších dětí. Naše Sára zatím naštěstí říká jen: "Bábovi...!", a tak mám ještě několik měsíců na to, abych svůj problém s dětskou říkankou nějak vyřešila.
Nedávno trávil čas se Sárou na pískovišti tatínek. Procházím kolem nich a najednou slyším, jak říká: "Bábovičko, jestli se mi nepovedeš, budu Tě mít stejně rád." Úplně u té věty taju. Ale když se nad tím zamyslím, stále to není úplně ono. A najednou vím, že je to téma na článek, ne-li na knihu.
Co mi na té říkance tak vadí?
Možná to, že tuhle větu slyším v mnoha různých obměnách všude kolem sebe a není na ní nic veselého. Zhrzená očekávání rodičů, strach a pocity studu a viny, že jejich děti nejsou dost dobré. A trestání: odmítání lásky a fyzické tresty. Fuj. Je to jeden z předpokladů ukrytých v této dětské říkance: když se něco nepovede, je potřeba najít viníka a ztrestat ho.
"Bábovičko, jestli se mi nepovedeš,...!
"Dítě moje, jestli se mi nepovedeš...!",
"Bábovičko! Nepovedla ses mi! Počkej, já ti ukážu!"
"Ty ses mi nepovedlo dle mých představ! Zlobíš! Křičíš, když chci, abys bylo zticha a jsi zticha, když chci, abys říkalo "dobrý den" a "prosím" a "děkuji"! Preferuješ knížky před pohybem venku, zatímco já si přeji, abys chtělo opak! Počkej, já ti ukážu! Budu tě srovnávat s ostatními lepšími dětmi a všemožně tě ponižovat."
Očekávání, strach, manipulace, trest. To jsou hlavní přísady říkanky o bábovičce. A jsou to bohužel až příliš časté přísady toho, co rodiče říkají a předávají svým dětem:
"Tohle nezvládneš! Slyšíš? Zdržuješ! Přestaň se snažit! Jestli toho okamžitě nenecháš, půjdeme z hřiště pryč!"
"Ta moje nechce chodit ven. Pořád jen sedí u knížek. Co z ní jenom bude?"
"Ten můj vůbec nečte. To bude hrůza ve škole. Nevím, co s ním."
"Ta naše je tak tlustá. Že jsi tlustá, Johanko, co? To je hrůza. Podívej, jak jsou ostatní děti pěkně štíhlé (zdvořilé, hodně ujdou, chytré, krásně kreslí, ... doplňte si)."
Bábovičko, podívej se na bábovičku vedle, jak je dokonalá. Proč ty nejsi?
A nejhorší na tom je, že to svým dětem dělají i rodiče, o nichž by každý řekl, že své děti milují. Možná je problém v tom, že vlastně nevíme, co je láska. Když nazýváme láskou manipulaci, něco jsme se asi naučili špatně.
Bábovička se dětským ručičkám a lopatce neubrání, ale děti před rodiči mohou. Alespoň se o to snaží. Některé se stáhnou a dělají mrtvého brouka v naději, že je rodič přestane tvarovat k obrazu svému. Aneb: jestli máte doma poslušné dítě, děláte něco špatně. Tyhle "hodné" děti vám to s velkou pravděpodobností vytmaví v pubertě. Pokud jim ještě zbyde síla postavit se sami za sebe.
Jiné děti jdou aktivnější cestou už v dětství: agresí namířenou na sebe nebo na rodiče a okolí. Agrese namířená na sebe se většinou projeví onemocněním, v pozdějším věku například braním drog nebo poruchami příjmu potravy, zkrátka jakýmkoli ubližováním sobě samému. Agresi namířenou na rodiče a okolí poznáte snadno: dítě křičí, hází věcmi a ničí je, bije vás nebo jiné lidi.
"Proč do mě kopeš? Kopu já snad do tebe?" Ptají se rodiče svého dítěte.
Ano. Sice ne fyzicky, ale slovně i neverbálně až hrůza.
"Proč jsi to kolo hodil na zem? Chceš zliskat?!"
Ne, nechce zliskat. Chce říct: "Moc se na tebe zlobím, dospěláku, a nevím, jak jinak to říct, když nerespektuješ mé potřeby a pak ani nenasloucháš, když si na tvůj nedostatek respektu stěžuju. A tak házím svým milovaným kolem o zem v naději, že mě konečně vyslechneš."
My rodiče to nemáme snadné. Zvlášť tehdy ne, pokud se snažíme jít jinou cestou, než šli naši rodiče s námi. Děláme chyby. To je v pořádku. Podle mě je ale důležité si ty chyby přiznat. Protože dítě ví moc dobře, jestli sice děláme chyby, ale pak se tisíckrát snažíme to příště udělat lépe, nebo jestli jsme přesvědčení o své pravdě a dupeme u toho dítě víc a víc do země.
Každé dítě je dokonalé. Jediné, co nám brání to vidět, jsou naše očekávání, soudy, předsudky, přesvědčení. A to všechno jsou jen dokola opakované myšlenky, nic víc. Není to žádná objektivní realita. Nikde není dáno, že vaše dítě musí být sportovně/výtvarně/hudebně/matematicky či jinak nadané. Může mít nadání, které vy ani neznáte, tak jak byste ho mohli očekávat?
Dokonce i my dospěláci jsme dokonalí. Co vy na to? Věříte tomu, že hluboko v sobě jste zcela dokonalí? A že když necháte stranou všechna naučená přesvědčení o své moci i bezmoci, odpustíte trýznivé jedovaté myšlenky usídlené ve vaší hlavě, budete se cítit skvěle?
Přesvědčení je jen dokola opakovaná myšlenka. Není velkou záhadou, jaká přesvědčení v nás rostou v dětství s touto a podobnými říkankami. Třeba předpoklad, že se něco nepovede. Proč radši nepředpokládáme, že se to povede?
Bábovičko, až se mi povedeš, tak to spolu oslavíme.
Není to ono, ale je to aspoň o trochu lepší. Musím to vyřešit brzy. Sára se za tři dny psaní tohoto článku posunula o slabiku dál, už říká: "Bábovika...!".
Další předpoklad obsažený v říkance je, že naše očekávání a vidina jediného možného výsledku je důležitější než cokoli jiného. A pak se dětem divíme, když nezvládají prohry v soutěžích a poučujeme je, že hra je důležitější než výhra. Aha?
Bábovičko, moc mě baví si s tebou hrát.
A možná také, že jakýkoli cíl je v pořádku?
Bábovičko, ať z tebe bude cokoli, pro mě budeš dokonalá!
Tyhle dvě verze jsou zatím mými favority. Vnímám je jako pravdivé. Podle mě takhle vidí svět děti. Plácají si něco z písku a jsou úplně ponořené do své činnosti. Pak přijde dospělý a poučuje je, jak to mají dělat, aby udělaly dokonalou bábovičku. A vůbec ho přitom nezajímá, že dítě dělalo něco jiného a že nemělo žádný specifický cíl. A že za několik měsíců/let udělá bábovičku samo od sebe bez jakýchkoli rad a tlačení do toho. A to se týká i všeho ostatního, co se dítě učí.
Proč se tomu zaklínadlu vlastně říká "dětská" říkanka, když zobrazuje svět dospěláků a ne dětí? Takhle přemýšlí opravdu velká část dospělé populace, která do sebe natáhla všechny zmíněné předpoklady. Ale děti?
"Bábovičko, moc mě baví si s tebou hrát a ať budeš jakákoliv, pro mě budeš dokonalá!"
Tohle je to nejbližší slovní vyjádření bezpodmínečné lásky, jaké teď dokážu vymyslet. Lásky bez očekávání a předsudků. Díváte se na své dítěte a cítíte něhu a zvědavost. Pozorujete, jak se rozvíjí jakýmkoli směrem, který je mu vlastní. Podpoříte ho, když to potřebuje, ale nepovzbuzujete ho schválně v tom, co vyhovuje vám. Nepoužíváte tuto nenápadnou manipulaci, abyste dítě tvořili k obrazu svému. Necháte to na něm. Protože dítě tu není od toho, aby plnilo vaše očekávání. Dítě je tu proto, aby naplnilo svůj vlastní a jedinečný smysl života. Dítě je povedené právě tak akorát, ať už si o tom vy nebo kdokoli jiný myslíte cokoli. A čím méně si o tom budete myslet, tím spíš dítě svou dokonalost projeví.
Bábovičko, jsi dokonalá. Jsem vděčná, že s tebou mohu trávit čas a vidět, jak se vytváříš k obrazu svému.
Nejspíš si ťukáte na čelo. Ano, i mně je jasné, že vaše dítě nejspíš s mnohem větší grácií řekne: "Dostaneš na prdel!" než "Jsi dokonalá!". Otázkou je, zda i tohle nevychází z toho, co ve vašich slovech i neverbálních vyjádřeních běžně slyší. Já totiž věřím tomu, že každé dítě je ztělesněním Lásky a pokud se jeho chování jakkoli Lásce vymyká, vždy je to naučené jednání.
Jaká verze říkanky o bábovičce nejvíc sedí právě vám? A co tím své dítě učíte? Víte to?
Comentarios